Jak poznat, jestli má manželství nebo partnerský vztah ještě šanci? Důležité není jen to, jak často se hádáte nebo kolik problémů momentálně řešíte. Hodně může napovědět také způsob, jakým vzpomínáte na společnou minulost, co k sobě ještě cítíte a zda ve svém partnerovi dokážete vidět také něco dobrého.
„Já už vlastně ani nevím, proč jsme spolu.“
Tahle věta může znamenat ledacos. Únavu z nekonečných hádek, dlouhodobé zklamání, pocit osamělosti nebo skutečnost, že se dva lidé postupně odcizili.
Jenže když se začneme vracet do minulosti, občas se objeví něco zajímavého.
Jeden člověk vzpomíná na začátek vztahu s úsměvem. Dokáže popsat, co ho na partnerovi přitahovalo, co společně prožili a kdy jim bylo dobře. Přestože je dnes nešťastný, nezapomněl, že vedle sebe kdysi měl člověka, kterého miloval a kterého si vážil.
Druhý člověk vypráví úplně jiný příběh. Na partnerovi už nevidí téměř nic dobrého. Dokonce i příjemné vzpomínky z minulosti začíná vnímat negativně. Jako by celé jejich společné soužití bylo od začátku jeden velký omyl.
Oba mohou být ve vážné partnerské krizi. Jejich výchozí situace pro případnou obnovu vztahu ale nemusí být stejná.
Jak poznat, zda má vztah ještě šanci?
Podle mě je jedním z důležitých předpokladů obnovy vztahu to, zda mezi partnery zůstala alespoň určitá náklonnost, respekt a ochota znovu hledat společnou cestu.
Nemusí být právě zamilovaní. Nemusí prožívat vášeň jako na začátku. A rozhodně nemusí být spokojení se současnou situací.
Důležité je, zda ještě dokážou ocenit něco dobrého na druhém člověku.
Například:
„Teď spolu vůbec nevycházíme. Hodně věcí mě zranilo, ale vím, že umí být pozorný a že jsme spolu prožili i krásné roky.“
Nebo:
„Strašně mě štve, jak se ke mně poslední dobou chová. Ale pořád si myslím, že je to dobrý člověk.“
V těchto větách je něco podstatného. Člověk dokáže oddělit současné problémy od celkového hodnocení svého partnera.
A právě v tom může být prostor pro změnu.
Pokud naopak jeden nebo oba partneři vnímají druhého pouze jako zdroj vlastního neštěstí, ponižují ho, pohrdají jím a odmítají připustit cokoliv pozitivního, obnova vztahu bývá podstatně komplikovanější.
Neznamená to, že je nemožná. Znamená to, že nejprve bude potřeba pracovat s hlubokým zklamáním, nedůvěrou a způsobem, jakým se partneři navzájem vnímají.
Co o budoucnosti vztahu prozrazuje společná minulost?
Psycholog John Gottman a jeho kolegové se zabývali otázkou, zda lze z vyprávění manželů o jejich společné historii odhadnout budoucí vývoj vztahu.
Ve výzkumu publikovaném v roce 1992 sledovali 52 manželských párů. Zajímalo je, jak partneři vzpomínají na seznámení, společné zážitky, obtížná období a jak o sobě navzájem mluví.
Významná nebyla pouze samotná historie manželství, ale také to, jaký význam jí partneři přisuzovali.
U párů, které se později rozvedly, se častěji objevovalo zklamání, negativní hodnocení partnera, méně vzájemné náklonnosti a slabší pocit společného „my“.
Jinými slovy, důležité nebylo jen to, co spolu prožili, ale také jak dnes svůj společný příběh vyprávějí.
To samozřejmě není návod, jak ze vzpomínek určit, zda se konkrétní pár rozvede. Je to ale zajímavý poznatek, který můžeme využít i při přemýšlení o vlastní partnerské krizi.
Když se ze společného příběhu stane seznam křivd
Zkusme si představit dvě situace.
V první se partneři baví o společné dovolené před deseti lety.
„Pamatuješ, jak jsme zabloudili a pak jsme dvě hodiny hledali hotel?“
„Jasně. A tys odmítal přiznat, že nevíš, kudy jet.“
Oba se zasmějí.
Ve druhé situaci zazní stejná vzpomínka.
„Pamatuješ, jak jsme tehdy zabloudili?“
„No samozřejmě. Ty jsi nikdy neuměl nic pořádně naplánovat. A vůbec tě nezajímalo, jak se cítím.“
Událost je stejná. Její dnešní význam ale úplně jiný.
V prvním případě je to společná vzpomínka na nepříjemnost, kterou pár zvládl. Ve druhém se stává dalším důkazem partnerovy neschopnosti.
A podobně se mohou začít měnit i ostatní vzpomínky.
To, co bylo kdysi spontánností, je dnes nezodpovědnost. To, co bylo péčí, je najednou kontrolování. A vlastnost, která nás na partnerovi přitahovala, nás dnes dokáže spolehlivě vytočit.
Samozřejmě se také může stát, že člověk až s odstupem rozpozná chování, které mu skutečně ubližovalo. Ne každá negativní vzpomínka je důsledkem současného zklamání.
Přesto stojí za zamyšlení, zda dnes hodnotíme partnera podle toho, co skutečně dělá, nebo zda už každé jeho jednání automaticky zapadá do našeho negativního obrazu.
Jaké chování může signalizovat vážnou partnerskou krizi?
Samotné hádky ještě neznamenají, že je vztah nefunkční.
Některé páry se hádají poměrně často, a přesto mezi nimi zůstává blízkost, náklonnost a schopnost se usmířit. Jiné se téměř nehádají, protože už spolu raději nemluví.
Důležité tedy není jen množství konfliktů, ale především jejich průběh a to, co se děje potom.
Za varovné považuji zejména následující situace.
Kritika se mění v osobní útoky
Místo konkrétního problému začínají partneři hodnotit jeden druhého jako člověka.
„Vadí mi, že se mnou netrávíš čas,“ je něco jiného než „Jsi sobec, kterému nikdy na nikom nezáleželo.“
V první větě je možné hledat řešení. Ve druhé se člověk přirozeně začne bránit.
Mizí vzájemný respekt
Partneři se zesměšňují, shazují před ostatními, používají urážky nebo dávají najevo pohrdání.
Z partnera se postupně stává protivník.
A s protivníkem se většinou nesnažíme vytvářet blízkost. Snažíme se proti němu obstát.
Každý rozhovor skončí obhajobou nebo protiútokem
Jeden vyjádří svou nespokojenost. Druhý ji vnímá jako obvinění a začne vysvětlovat, proč za nic nemůže.
Následuje připomenutí staré křivdy, další výčitka a za chvíli už si ani jeden nepamatuje, co chtěli původně řešit.
Místo hledání řešení probíhá soutěž o to, kdo má větší pravdu a kdo komu víc ublížil.
Přestávají fungovat pokusy o usmíření
Dříve pomohla omluva, dotek, humor nebo obyčejné uznání chyby.
Dnes podobné pokusy druhý odmítá, zlehčuje nebo v nich vidí další manipulaci.
Obnovit kontakt je pak obtížnější, protože ani jeden neví, jak se k druhému bezpečně přiblížit.
Partneři ztrácejí zájem porozumět si
Možná je to jeden z nejméně nápadných, ale důležitých signálů.
Už se nezajímají o to, proč se druhý cítí určitým způsobem. Nepokládají otázky. Nesnaží se pochopit jeho pohled.
Předpokládají, že odpověď stejně znají.
„Já přesně vím, co zase řekne.“
Jenže pokud jsme přesvědčení, že o druhém všechno víme, přestáváme ho skutečně poslouchat.
Proč někdy nestačí naučit se lépe komunikovat?
Když se mluví o partnerském poradenství nebo párové terapii, často se zdůrazňuje komunikace.
A správně. Způsob, jakým spolu partneři mluví, je důležitý.
Jenže já si myslím, že samotné komunikační techniky nemusí stačit.
Můžete se naučit používat já-výroky, neobviňovat partnera, naslouchat mu a vhodně formulovat své potřeby.
Ale co když jím vnitřně pohrdáte?
Co když mu nevěříte ani dobrý úmysl?
Co když všechno, co řekne, automaticky vnímáte jako útok nebo výmluvu?
Pak můžete používat sebelépe naučené věty a stejně se nikam neposunete.
Protože problém už nemusí být jen ve slovech. Může být také v emocích, očekáváních, nevyřešených zraněních a v tom, jaký obraz druhého člověka jsme si během let vytvořili.
Někdy tedy není potřeba začít tím, jak spolu partneři mluví, ale tím, co k sobě vlastně cítí a co jeden od druhého očekává.
Může partnerské poradenství pomoci zachránit manželství?
Ano, partnerské poradenství nebo párová terapie mohou pomoci partnerům lépe porozumět příčinám jejich problémů, změnit způsob komunikace a hledat možnosti obnovy vztahu.
Není však možné zaručit, že jejich výsledkem bude zachování manželství.
Při práci se vztahy považuji za důležité zjistit především to, zda oba partneři chtějí ve vztahu pokračovat a co jsou pro to ochotni udělat.
Protože existuje rozdíl mezi větami:
„Chci, aby se náš vztah změnil.“
a
„Chci, aby se změnil můj partner.“
V první větě může být ochota převzít část odpovědnosti. Ve druhé bývá někdy skryté očekávání, že se všechno vyřeší, až se začne chovat jinak ten druhý.
Přitom vztah vytvářejí dva lidé. A pokud se mají změnit jejich vzájemné vzorce chování, je zpravidla potřeba pracovat s oběma stranami.
To ovšem neznamená rozdělovat odpovědnost automaticky napůl. Například za násilí, zastrašování nebo ponižování nese odpovědnost ten, kdo se takto chová. V takových situacích je nejdříve potřeba řešit bezpečí, nikoliv obnovu vztahu za každou cenu.
Pět otázek, které mohou napovědět, zda má smysl o vztah bojovat
Pokud právě prožíváte partnerskou krizi, zkuste si na chvíli odmyslet poslední hádku a zamyslet se nad několika otázkami.
1. Co mě na partnerovi kdysi přitahovalo?
Dokážu si na něco konkrétního vzpomenout? A vidím v něm některé z těch vlastností ještě dnes?
2. Kdy nám spolu bylo naposledy opravdu dobře?
Nejde o to, jestli jsme byli na dovolené nebo měli drahou večeři. Spíš o chvíli, kdy jsme se spolu cítili přirozeně, bezpečně a blízko.
3. Dokážu partnerovi přiznat dobrý úmysl?
Nebo už automaticky předpokládám, že všechno, co dělá, dělá proti mně?
4. Co bych potřeboval, abych s ním chtěl pokračovat?
Je to něco, na čem se dá společně pracovat? Nebo od něj očekávám, že se stane úplně jiným člověkem?
5. Co jsem ochoten změnit já?
Tohle bývá někdy nejtěžší otázka. A přitom jedna z nejdůležitějších.
Nejde o žádný diagnostický test. Odpovědi neurčí, zda se máte rozejít, nebo zůstat spolu. Mohou vám ale pomoci lépe pochopit, v jakém stavu váš vztah skutečně je.
Kdy vyhledat vztahové nebo partnerské poradenství?
Nemusíte čekat, až se dostanete do situace, kdy už spolu nedokážete vydržet v jedné místnosti.
Odbornou pomoc má smysl zvážit například tehdy, když se opakovaně hádáte kvůli stejným věcem, přestáváte si důvěřovat, cítíte se ve vztahu osaměle nebo nedokážete mluvit o důležitých tématech bez vzájemných výčitek.
Stejně tak může být užitečná, když jeden z vás uvažuje o rozchodu a druhý chce vztah zachránit.
Cílem nemusí být vždy usmíření. Někdy je důležité především pochopit, co se mezi vámi stalo, a dokázat se rozhodnout, jak dál.
V rámci vztahového poradenství se proto můžeme zaměřit nejen na současné konflikty, ale také na společnou historii, vzájemná očekávání, způsob komunikace a opakující se vzorce chování.
Protože bez pochopení toho, proč se vztah dostal do současného stavu, hrozí, že se stejné problémy budou opakovat.
Zachránit vztah neznamená vrátit se do minulosti
Někdy si lidé přejí, aby jejich vztah byl zase takový jako na začátku.
Jenže to většinou není možné.
Za deset nebo dvacet let jsme se změnili. Máme jiné zkušenosti, potřeby, očekávání a často také řadu společných zranění.
Cílem proto nemusí být návrat k tomu, co bylo.
Může jím být vytvoření nového vztahu mezi dvěma lidmi, kteří se už dobře znají, něco spolu prožili a rozhodli se, že chtějí pokračovat jinak.
A někdy se při tom ukáže, že společná cesta už není možná nebo ji jeden z partnerů nechce.
I to je odpověď, kterou je potřeba umět přijmout.
Podle mě totiž smyslem vztahového poradenství není přesvědčit dva lidi, aby spolu zůstali za každou cenu.
Jeho smyslem je pomoci jim porozumět sobě, druhému člověku a tomu, co se mezi nimi odehrává.
A pokud mají oba zájem, hledat cestu, jak vztah změnit.
Možná tedy není nejdůležitější otázka, zda svého partnera milujete stejně jako před lety. Možná je důležitější, zda v něm ještě dokážete vidět člověka, kterého si vážíte a se kterým chcete vytvářet společnou budoucnost.
Vztahové a partnerské poradenství v Českých Budějovicích
Jsem Tomáš Procházka a ve své praxi se věnuji vztahovým problémům, partnerské komunikaci a opakujícím se vzorcům chování.
Pokud procházíte partnerskou krizí, řešíte opakované konflikty nebo přemýšlíte, zda má váš vztah ještě budoucnost, můžeme se na vaši situaci podívat společně.
Konzultace nabízím osobně v Českých Budějovicích i online.
Více informací najdete na prochazkazivotem.cz.
