Nemusíte přesně vědět, co vám je
Lidé někdy odkládají návštěvu terapeuta proto, že mají pocit, že jejich problém není dost velký. Nemají žádnou přesnou nálepku, nevědí, jak svůj stav pojmenovat, a vlastně si nejsou jistí ani tím, co by na první konzultaci měli říct.
Jen vědí, že už nějakou dobu nejsou spokojení.
Něco se opakuje. Něco je vyčerpává. Mají pocit, že se zasekli, neumějí se rozhodnout, nedokážou vypnout hlavu nebo se stále vracejí do stejných situací a vztahů.
A právě to může být dostatečný důvod začít o věcech mluvit.
Jmenuji se Tomáš Procházka a pracuji jako terapeut a kouč v Českých Budějovicích. Lidé za mnou nepřicházejí jen ve chvíli, kdy dokážou svůj problém přesně pojmenovat. Velmi často začínáme mnohem jednodušeji:
„Nevím přesně, co se mnou je, ale takhle už nechci pokračovat.“
A to pro začátek úplně stačí.
Nemusíte vědět, jak svůj problém nazvat
Člověk někdy několik měsíců nebo let funguje v režimu, na který si postupně zvykne.
Je unavený, ale říká si, že je toho teď prostě hodně.
Je ve vztahu nespokojený, ale vždycky si najde důvod, proč ještě chvíli vydržet.
Má strach z budoucnosti, ale přesvědčuje sám sebe, že přece každý má nějaké obavy.
Pochybuje o sobě, přemýšlí o každém rozhodnutí a znovu a znovu rozebírá, co měl udělat jinak.
Časem se z něčeho nepříjemného může stát něco téměř normálního.
Jenže nemusíte se dál trápit jen proto, že jste si na to zvykli.
Terapeutická konzultace nemusí začínat diagnózou ani dokonale formulovaným problémem. Může začít obyčejnou otázkou:
Co se ve vašem životě děje a co byste chtěli mít jinak?
Úzkost, strach a neustálé přemýšlení
Jedním z častých důvodů, proč lidé vyhledávají terapeutickou pomoc, je úzkost, strach nebo dlouhodobý vnitřní neklid.
Nemusí přitom jít o dramatické stavy. Někdy se úzkost projevuje spíš jako neustálé přemýšlení.
Co když něco pokazím?
Co když se něco stane?
Co když udělám špatné rozhodnutí?
Co si o mně budou myslet ostatní?
Člověk se snaží najít jistotu tím, že všechno znovu promýšlí. Jenže čím více přemýšlí, tím více dalších možností a rizik objevuje.
Výsledkem nemusí být větší jistota. Často je to právě naopak.
Stres, vyčerpání a ztráta motivace
Dalším častým tématem je stres a vnitřní napětí.
Někdy souvisí s prací, jindy s rodinou, vztahy nebo množstvím povinností. A někdy člověk vlastně ani neumí určit jednu konkrétní příčinu.
Jen má pocit, že musí pořád něco zvládat.
Odškrtne jeden problém a objeví se další. Něco dokončí a už přemýšlí, co ještě nestihl. Odpočívá, ale současně má výčitky, že by měl dělat něco užitečnějšího.
Časem mohou začít docházet síly.
To, co dříve zvládal bez větších problémů, ho začne stát stále více energie. Do práce se musí nutit. Věci, které ho bavily, začínají být další povinností.
Objevuje se vyčerpání, ztráta motivace nebo pocit vyhoření.
Člověk si někdy myslí, že potřebuje jen dovolenou. A někdy ji opravdu potřebuje.
Pokud se ale po návratu během několika dní dostane přesně do stejného stavu, stojí za to podívat se i na to, jakým způsobem funguje, co od sebe očekává a proč se do stejného kolotoče znovu vrací.
Vyhoření totiž nemusí souviset pouze s množstvím práce. Roli může hrát také perfekcionismus, potřeba všechno zvládnout, obtížné nastavování hranic nebo pocit, že člověk nesmí nikoho zklamat.
S tím může přicházet frustrace a dlouhodobá nespokojenost.
Na první pohled může být všechno v pořádku. Práce funguje, vztah existuje, člověk má kde bydlet a objektivně by si možná „neměl na co stěžovat“.
Jenže spokojenost se neřídí tabulkou objektivních důvodů.
Nízké sebevědomí a pochybnosti o sobě
„Vím, že bych si měl víc věřit.“
Tuhle větu lidé často znají.
Jenže říct si „musím mít větší sebevědomí“ většinou příliš nepomůže.
Pochybnosti o sobě a nízké sebevědomí mají často konkrétní podobu.
Člověk se porovnává s ostatními. Kritiku vnímá mnohem silněji než pochvalu. Jednu chybu dokáže v hlavě rozebírat několik dní. Má pocit, že ostatní vědí, co dělají, zatímco on jen improvizuje.
Někdy se přidává pocit selhání nebo zklamání ze sebe samotného.
V terapeutické práci mě proto nezajímá jen otázka „jak zvýšit sebevědomí“.
Zajímavější je zjistit, podle jakých pravidel člověk sám sebe hodnotí a odkud se tato pravidla vzala.
Pocit, že jste se zasekli a nevíte, co dál
Ne každý člověk, který přichází na konzultaci, trpí něčím, co dokáže pojmenovat.
Někdy jde prostě o pocit, že se v životě zasekl.
Práce už nedává smysl, ale odejít z ní se zdá příliš riskantní.
Ve vztahu není dobře, ale představa rozchodu je stejně nepříjemná.
Člověk ví, co nechce, ale ještě neví, co chce místo toho.
Pak může dlouhé měsíce stát mezi několika možnostmi a čekat, až se objeví rozhodnutí, u kterého nebude mít žádné pochybnosti.
Takové rozhodnutí ale často nepřijde.
Smyslem konzultace není rozhodnout za člověka. Je možné ale společně rozebrat, co jednotlivé možnosti znamenají, čeho se bojí a co mu brání udělat další krok.
Hádky, nedorozumění a odcizení ve vztahu
Velká část problémů, které lidé řeší, vzniká ve vztazích.
Partner řekne jednu větu. Druhý člověk v ní slyší něco úplně jiného.
Jeden se snaží problém vyřešit tím, že o něm chce okamžitě mluvit. Druhý potřebuje klid a stáhne se. První jeho stažení vnímá jako nezájem a tlačí ještě víc. Druhý se stáhne ještě dál.
Po chvíli už se nehádají kvůli původnímu problému. Hádají se kvůli způsobu, jakým se spolu hádají.
Tématem mohou být časté hádky a nedorozumění, samota ve vztahu, odcizení nebo pocit, že si partneři přestali rozumět.
Někdy přitom oba chtějí vztah zachovat. Jen každý používá způsob, který tomu druhému připadá jako útok nebo odmítnutí.
Proč se mi pořád děje totéž?
Zvláštní kapitolou jsou situace, kdy se mění lidé a okolnosti, ale příběh zůstává nápadně podobný.
Jiný partner. Stejná žárlivost.
Jiná práce. Stejný pocit, že musím všem vyhovět.
Jiný konflikt. Stejná potřeba utéct nebo naopak okamžitě všechno vyřešit.
Člověk pak může mít pocit:
„Já už zase jedu ten svůj stejný scénář.“
Opakující se vztahové a životní vzorce jsou jednou z oblastí, se kterými při konzultacích pracuji.
Nestačí totiž vždycky vědět, že něco děláme.
Často potřebujeme pochopit také co tento způsob reagování spouští, k čemu nám kdysi sloužil a proč ho používáme i ve chvíli, kdy nám už spíš komplikuje život.
Rozchod a rozvod
Rozchod patří mezi situace, kdy se během krátké doby může změnit velká část života.
Člověk nepřichází jen o partnera.
Mění se každodenní rutina, společné plány, sociální kontakty a někdy i představa budoucnosti, kterou považoval za samozřejmou.
Po rozchodu se mohou střídat smutek, vztek, úleva, pochybnosti i touha všechno vrátit zpět.
A klidně během jediného dne.
Při rozchodu nebo rozvodu proto nemusí být hlavní otázkou jen to, jak se co nejrychleji „dostat přes bývalého partnera“.
Často je potřeba nejprve pochopit, co člověk skutečně ztratil a co si s rozpadem vztahu spojuje.
Ztráta blízkého člověka
Podobně individuální je také reakce na ztrátu blízkého člověka.
Neexistuje jedna správná podoba truchlení ani přesný okamžik, kdy už by měl být člověk „v pořádku“.
Někdo potřebuje mluvit.
Jiný má pocit, že už o tom mluvil dost.
Někdo cítí především smutek, jiný vztek, prázdnotu, vinu nebo dokonce úlevu, za kterou se následně stydí.
Smyslem není člověku vysvětlit, jak by měl ztrátu prožívat. Spíš vytvořit prostor, ve kterém může porozumět tomu, co se v něm skutečně odehrává.
Terapie není jen povídání o minulosti
Lidé někdy očekávají, že návštěva terapeuta znamená především dlouhé vyprávění o dětství.
Minulost může být důležitá. Někdy velmi.
Ale samotné zjištění, proč něco vzniklo, ještě automaticky neznamená, že se to změní.
Proto mě při práci zajímají tři věci:
Co vaše současné prožívání spouští?
Co ho udržuje?
A co je možné začít dělat jinak?
Minulost nezměníme. Její vliv na budoucnost ale změnit můžeme.
Kdy je lepší začít jinde
Pokud máte akutní potíže, myšlenky na sebepoškozování nebo potřebujete léčbu nebo diagnostiku psychiatrického onemocnění, obraťte se na psychiatra nebo klinického psychologa. Já nejsem zdravotnický pracovník a neposkytuji diagnózy ani léčbu. Po konzultaci s lékařem nebo psychologem můžeme spolupracovat na tom, jak zvládat každodenní život a změnu.
Pokud potřebujete pomoc okamžitě, volejte tísňovou linku 112 nebo Linku první psychické pomoci 116 123.
Kdy tedy vyhledat terapeuta?
Nemusíte čekat na chvíli, kdy bude situace nesnesitelná.
Smysl může mít konzultace i tehdy, když:
- máte dlouhodobě pocit, že nejste spokojení,
- opakovaně řešíte stejný problém,
- něco ve vztahu nefunguje,
- jste vyčerpaní a ztrácíte motivaci,
- pochybujete o sobě,
- máte strach z budoucnosti,
- procházíte rozchodem nebo jinou zásadní změnou,
- nebo jednoduše cítíte, že takhle už dál fungovat nechcete.
Nemusíte přitom dopředu vědět, jak svůj problém nazvat ani jak jej vyřešit.
Od toho můžeme začít.
Časté otázky
Musím vědět, co se mnou přesně je?
Ne. Stačí popsat, co prožíváte a co vás trápí. Pomůžu vám pojmenovat, co se děje, a společně najdeme vhodný směr. Diagnózu nemusíte mít ani ji nepotřebujete k tomu, abychom mohli začít.
Musím si předem vybrat metodu?
Ne. Metodu vybereme společně podle toho, co řešíte a co vám vyhovuje. Při prvním setkání vysvětlím, jaké možnosti máte, a můžeme je kombinovat.
Mohu přijít, i když nemám diagnózu?
Ano. Mnoho lidí přichází bez diagnózy s tím, že se cítí přetížení, zaseknutí nebo nespokojení. Diagnóza není podmínkou spolupráce.
Přečtěte si také
- Máte obavy z prvního kroku? Nemusíte mít.
- Co můžete udělat pro to, aby vám terapie pomohla ještě víc?
- Úzkost – skrytý nepřítel moderní doby
Tomáš Procházka
terapeut a kouč v Českých Budějovicích
Pomáhám jednotlivcům a párům, kteří řeší vztahové obtíže, úzkost a strach, stres, vyčerpání a vyhoření, nízké sebevědomí, rozchod, ztrátu blízkého člověka nebo pocit, že se v životě zasekli a nevědí, co dál.