„Já přece nechci nic zvláštního. Chci jen normálního chlapa.“ Tuhle větu slýchám od žen často. A většinou k ní hned přidají povzdech: jenže normální chlapi už nejsou. Dřív byli muži muži, dnes jsou slabí, nespolehliví a citově nedostupní. Jako by kdysi existovala doba, kdy byl normální muž samozřejmostí, a někde po cestě se ztratil. A když se zeptám, co si pod normálním mužem představují, dostanu popis člověka, který má být silný, sebevědomý, rozhodný, spolehlivý, empatický, citově dostupný, finančně stabilní a k tomu dobrý partner, milenec i otec. Zní to rozumně. Kdo by takového člověka vedle sebe nechtěl?
Jenže když se na ten seznam podíváme pozorněji, objevíme jeden problém. Ženy často nepopisují normálního muže, ale ideálního. A mezi těmi dvěma slovy je zásadní rozdíl.
Jaký by měl být normální muž?
Představte si, co všechno by měl podle dnešních partnerských očekávání zvládat. Měl by být:
- Silný a sebevědomý, ale ne arogantní, povýšený nebo dominantní.
- Ochranitelský, ale ne žárlivý, majetnický nebo kontrolující.
- Rozhodný, a přitom schopný naslouchat, přijmout jiný názor a změnit rozhodnutí.
- Spolehlivý a odpovědný, takový, kdo drží slovo.
- Finančně stabilní, schopný zajistit rodinu a přitom mít čas na partnerku i děti.
- Empatický a vnímavý, aby poznal, co partnerka prožívá, někdy i když mu to sama neřekne.
- Citově dostupný, schopný své pocity pojmenovat, sdílet a pracovat s nimi.
- Komunikačně vyspělý, schopný zvládnout konflikt bez křiku, urážek, trucování nebo útěku.
- Sebereflektivní, ochotný přiznat chybu, omluvit se a změnit chování.
- Rovnocenný partner, který se podílí na domácnosti, péči o děti i společném rozhodování.
- Láskyplný a pozorný otec, který děti nejen zabezpečí, ale tráví s nimi čas a zajímá se o jejich vnitřní svět.
- Samostatný a iniciativní, který nečeká, až mu partnerka všechno připomene.
- Psychicky odolný, schopný zvládat stres, nejistotu, neúspěch i odmítnutí.
- Vtipný a zajímavý, s vlastními zájmy a přáteli, a přitom s prostorem pro rodinu.
- Pozorný a citlivý v intimitě, a zároveň sebevědomý a schopný převzít iniciativu.
A samozřejmě věrný, upřímný, laskavý, trpělivý a nejlépe i trochu romantický.
Teď si ten seznam přečtěte ještě jednou a odpovězte si na jednoduchou otázku: Kolik takových mužů skutečně znáte? Ne mužů, kteří mají některé z těch vlastností. Ale mužů, kteří je dokážou dlouhodobě spojit v každodenním životě, i když jsou unavení, ve stresu, mají potíže v práci nebo se doma zrovna nedaří. A ještě jedna otázka: kolik lidí, bez ohledu na pohlaví, by takovým seznamem prošlo?
Slovo normální totiž používáme ve dvou významech. Někdy jím myslíme to, co je běžné a časté. Jindy to, co považujeme za správné, zdravé nebo žádoucí. Jenže to není totéž. Pokud normální znamená běžné, pak člověk, který zvládá všechno výše, normální není. Nepotkáváme ho na každém rohu. Má rozvinutou celou řadu osobních a vztahových dovedností, a ty samozřejmostí nejsou.
Na tom, že žena takového muže chce, není nic špatného. Stejně jako není nic špatného na tom, když muž touží po partnerce, která bude sebevědomá, laskavá, samostatná, citově vyspělá a zároveň mu bude oporou. Problém vzniká, když si ideál zaměníme za běžný standard. Pak se nám zdá, že všichni ostatní selhávají. A tady se vracím k tomu povzdechu, že normální muži zmizeli. Pokud zmizeli, museli tu někdy být. Byl tedy muž s takovou výbavou někdy v historii běžný? Podívejme se, jak vztah muže a ženy vypadal dřív.
Jak vypadal muž, kterého vychovávala naše společnost
Když se podíváme na generace našich otců a dědečků, najdeme jiný obraz mužství. Muž měl především vydržet, postarat se, pracovat, rozhodovat a zvládat problémy. Byl oporou rodiny, ale hlavně prakticky. Vydělával, opravoval, zajišťoval bydlení a řešil, co bylo potřeba.
Ženu a děti přitom miloval. Jen o pocitech často nemluvil. Když ho něco trápilo, nechal si to pro sebe. Když byla partnerka smutná, hledal řešení. Když chtěla mluvit o vztahu, nemusel vůbec rozumět, co se od něj čeká. A při konfliktu? Někdy zvýšil hlas, někdy se stáhl, někdy mlčel celé hodiny. Ne proto, že by chtěl ubližovat, ale protože jiný způsob neznal.
V terapii se s těmito vzorci setkávám dodnes. Muž partnerku miluje, nechce o vztah přijít, ale když má mluvit o tom, co prožívá, neví jak. Dokáže vysvětlit, co se stalo, kdo co udělal a co by se mělo změnit. Jenže otázka „Jak ses při tom cítil?“ ho úplně zastaví. To ale ještě neznamená, že je citově nezralý nebo že mu na partnerce nezáleží. Spíš se tenhle způsob komunikace nikdy nenaučil. A proč by také měl, když to od něj dlouho nikdo nečekal?
Proč to tak je? Malé historické okénko
Abychom pochopili, odkud se naše představy o mužství vzaly, stojí za to podívat se do historie. Ne proto, abychom rozhodovali, jestli byli muži dřív lepší nebo horší. Ale abychom viděli, co od nich společnost v jednotlivých obdobích čekala.
Starověký Řím. Ideálem byl pater familias, otec a hlava rodiny. Měl velkou právní a společenskou autoritu a rozhodoval o majetku i rodinných záležitostech. Žena byla podle formy manželství pod mocí manžela, nebo vlastního otce. Od muže se čekala autorita, odpovědnost a postavení. Sdílet emoce s manželkou nebylo podmínkou toho, aby byl považován za dobrého muže.
Rané křesťanství přineslo jiný pohled. Apoštol Pavel mluvil o vzájemnosti mezi manželi a vyzýval muže, aby své ženy milovali obětavě. Byl to silný morální ideál, ale existoval vedle patriarchálního uspořádání tehdejší společnosti. Neznamenal rovnoprávné manželství v dnešním smyslu.
Středověk. Manželství bylo úzce spojené s rodem, majetkem, prací a postavením. Muž a žena na sobě byli ekonomicky závislí, ale jejich práva nebyla stejná. Církev postupně prosazovala souhlas obou snoubenců, přesto o sňatcích často rozhodovaly rodiny.
Novověk a osvícenství. Muž zůstával hlavou domácnosti. Rakouský občanský zákoník z roku 1811, platný i v českých zemích, ho tak výslovně označoval. Žena měla následovat manžela a řídit se jeho opatřeními. Muž tedy nemusel autoritu získávat tím, že umí komunikovat, vyjednávat nebo přesvědčovat. Měl na ni paragraf. A vést rodinu, ve které vám nikdo nemůže odporovat, není tak velké umění.
19. století. Prosazuje se představa manželství z lásky. Zároveň se v měšťanském prostředí rozvíjí ideál muže živitele a ženy pečující o domácnost. Muž měl vydělávat, žena pečovat o děti a vztahy. V dělnických a venkovských rodinách ale ženy pracovaly vždy, protože jeden příjem nestačil. Jak málo bylo ženám dovoleno, ukazují i české dějiny: první dívčí gymnázium ve střední Evropě, pražská Minerva, vzniklo až v roce 1890 a první poslankyní ve střední Evropě se stala Božena Viková-Kunětická teprve v roce 1912.
20. století přineslo dvě světové války, volební právo žen a jejich rostoucí ekonomickou samostatnost. Rovnoprávnost manželů ale u nás zakotvil až zákon o rodinném právu z roku 1949. Za socialismu ženy masově pracovaly, a přesto většina domácnosti a péče o děti zůstávala na nich. Od mužů se dál čekalo, že budou výkonní, odolní a rodinu zabezpečí. Citová výchova dětí a mluvení o pocitech patřily spíš ženám.
V každé době samozřejmě existovali laskaví, vnímaví a citově dostupní muži. Stejně jako muži nezodpovědní, násilní nebo lhostejní. Historie neříká, že všichni muži byli stejní.
Ukazuje ale něco podstatného: po většinu těch 2 500 let se od mužů nevyžadoval takový soubor citových, komunikačních a partnerských dovedností, jaký od nich čekáme dnes. Tradice mužům předávala hlavně role a povinnosti. Na vztah založený na rovnocennosti, sdílení emocí a společném rozhodování je připravovala jen málo.
Posledních několik desetiletí změnilo pravidla
Představte si, co se stalo během velmi krátké doby. Ženy získaly ekonomickou nezávislost, právní rovnoprávnost a možnost rozhodovat o vlastním životě. Partnerství přestalo být ekonomickou nutností a stává se osobní volbou. Změnilo se i to, co od vztahu čekáme. Už nestačí, že partner chodí do práce, přinese domů peníze a nepije. Chceme, aby nám rozuměl, podporoval nás, sdílel s námi své prožívání, zvládal konflikty, byl dobrým rodičem a vytvářel s námi vztah, ve kterém se cítíme bezpečně.
A do toho přišla obrovská expanze psychologie, psychoterapie, koučinku a osobního rozvoje. V roce 1995 zpopularizoval Daniel Goleman pojem emoční inteligence. Do běžného jazyka se postupně dostala slova jako citová dostupnost, vztahová vazba, trauma, hranice nebo sebereflexe. Dnes o nich čteme v knihách, posloucháme je v podcastech a sledujeme v krátkých videích. Každý den se dozvídáme, jak má vypadat zdravý vztah a co už bychom neměli tolerovat. To všechno se stalo během pár desetiletí. Vedle 2 500 let historie je to okamžik.
Lidé samozřejmě po lásce, porozumění a blízkosti toužili vždycky. Nové je, jak podrobně dnes dokážeme tato očekávání pojmenovat a kolik jich spojujeme do jediného partnera. Má být milencem, nejlepším přítelem, důvěrníkem, spolurodičem, ekonomickou oporou i tím, kdo nám pomáhá zvládat naše vlastní emoce. To je vysoká laťka.
A zatímco očekávání se měnila rychle, výchova a rodinné vzorce se mění pomalu. Mnoho dnešních mužů vyrostlo s otci, kteří sami otevřenou citovou komunikaci nezažili. A jejich otcové také ne. Od mužů tak dnes čekáme dovednosti, které se v jejich rodinách po generace nerozvíjely. Naučit se je můžou. Jen nemůžeme předpokládat, že je budou ovládat automaticky jen proto, že jsou dospělí.
Moc není totéž co síla
V debatách o mužství se navíc zaměňují dvě věci: moc a síla. Historický muž měl v mnoha společnostech větší moc než žena. Rozhodoval o majetku, bydlišti i důležitých rodinných otázkách a jeho autoritu podporoval zákon i zvyk. Jenže mít moc nad druhým ještě neznamená být silný. Muž může mít právo rozhodovat o všem, a přitom být nejistý, nespolehlivý nebo neschopný zvládnout vlastní vztek. A naopak může být silný muž, který nemá nejmenší potřebu druhého ovládat.
Síla je schopnost unést odpovědnost, nejistotu, nesouhlas i vlastní chybu. Umět se rozhodnout, ale také vyslechnout druhého. Partnerku podržet, aniž bych ji musel řídit. Když dnes žena říká, že chce silného muže, může tím myslet někoho, kdo převezme iniciativu, umí se rozhodnout a bude jí oporou. Nutně tím ale nemyslí muže, který bude rozhodovat za ni.
A stejně tak muž, který chce „tradiční ženu“, může myslet laskavost, věrnost a rodinné zázemí. Jeho partnerka si pod stejným slovem může představit něco úplně jiného. Proto je tak důležité o těchto představách mluvit. Nejen říct, jakého partnera chceme, ale i vysvětlit, co tím myslíme.
Normální muži nikam nezmizeli
Takže kam se poděli normální muži? Nikam. Jsou pořád tady. Jen jsme během pár desetiletí výrazně změnili představu o tom, co má muž ve vztahu zvládat. A vlastnosti, které dnes bereme jako samozřejmou výbavu dobrého partnera, po většinu historie součástí společenského očekávání nebyly.
Nechci tím omlouvat nespolehlivost, nevěru, agresivitu ani neochotu komunikovat. Za své chování neseme odpovědnost bez ohledu na to, jak nás vychovali. Ale je rozdíl mezi člověkem, který nechce, a člověkem, který něco zatím neumí. V terapii často vidím muže, kteří se učí mluvit o pocitech, zvládat konflikty jinak než mlčením nebo křikem a lépe rozumět tomu, co jejich partnerka potřebuje. Je to pro ně náročné. Ne proto, že by byli slabí, ale protože vstupují na území, kde se nikdy nenaučili pohybovat.
Podobné je to u žen. I ony si nesou vzorce ze svých rodin. Některé se naučily zvládat všechno samy, ale neumí požádat o pomoc. Jiné čekají, že partner sám pozná, co potřebují, a když to nepozná, berou to jako nezájem. Žádná strana nedostala do života dokonalý návod.
Možná bychom proto mohli přestat používat slovo normální jako měřítko toho, jaký má partner být. A místo toho se ptát, které vlastnosti jsou pro nás důležité, které už máme a které se teprve potřebujeme naučit. Zdravý vztah totiž nestojí na tom, že se potkají dva dokonalí lidé. Stojí na tom, že se dva nedokonalí lidé dokážou domluvit, nést odpovědnost a být si navzájem oporou. A možná je důležitější než hledat normálního muže nebo normální ženu najít člověka, se kterým dokážeme vytvořit dobrý vztah.
Co si pod „normálním mužem“ představujete vy?
Zdroje a k dalšímu čtení
- Stephanie Coontz: Marriage, a History: How Love Conquered Marriage (2005)
- Emma Griffin: Bread Winner: An Intimate History of the Victorian Economy (2020)
- Sara Horrell a Jane Humphries: The Origins and Expansion of the Male Breadwinner Family (1997)
- Daniel Goleman: Emoční inteligence (1995)
- Všeobecný občanský zákoník (ABGB), 1811
- Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném