Děti si z domova neodnášejí jen vzpomínky, ale i vzorce vztahů
Způsob, jakým s dětmi mluvíme, jak s nimi zacházíme a jak doma řešíme emoce, konflikty nebo hranice, nekončí v dětství. Velmi často si ho nesou dál — do dospělosti, do vztahů a do toho, jak jednou budou jednat se svými partnery i sami se sebou.
Dítě se neučí jen z toho, co mu říkáme. Učí se hlavně z toho, co zažívá opakovaně.
Pokud vyrůstá v prostředí, kde je běžný křik, ponižování, výsměch, shazování nebo manipulace, snadno si osvojí představu, že právě takhle vypadá „normální“ komunikace. Že ten silnější má právo tlačit. Že emoce se řeší útokem. Že blízkost může bolet. A že respekt není samozřejmost.
Nejde přitom jen o křik. Stopy zanechává i:
- neustálé shazování
- zlehčování pocitů dítěte
- vyvolávání strachu
- podmiňovaná láska
- tlak na poslušnost bez prostoru pro bezpečí a pochopení
- přesvědčení, že rodič má vždy pravdu a dítě nemá právo něco cítit jinak
Takové prostředí může formovat člověka, který si v dospělosti nevěří, neumí zdravě komunikovat, bojí se konfliktu nebo naopak opakuje stejné vzorce, které sám zažil.
Proto má smysl položit si při výchově jednoduchou, ale velmi důležitou otázku:
Chtěl(a) bych, aby se jednou k mému dítěti choval partner stejně, jako se právě teď chovám já k němu?
To je silné zrcadlo.
Dospělý člověk může odejít ze vztahu, který mu ubližuje. Dítě ale ze vztahu s rodičem odejít nemůže. A právě proto je způsob, jakým s dětmi jednáme, tak zásadní.
To, co dnes dítě doma považuje za normu, může zítra hledat, snášet nebo samo opakovat ve svých vztazích.
A právě proto výchova nikdy není jen o dětství.
Je i o budoucích vztazích.
Tomáš Procházka